Hamerská Veronika Kyzlíková reprezentovala Českou republiku spolu s dalšími třemi čárovými (lajnovými) rozhodčími na vrcholné badmintonové akci letošního roku MS dospělých 2019 ve švýcarské Basileji spojeném se šampionátem para-badmintonistů. Veronika se podělila o své zážitky v rozhovoru pro czechbadminton.cz.
Veroniko, popíšeš, prosím, jak vedla cesta pro čtveřici českých lajnových sudí na letošní MS?
Jako asociace lajnových rozhodčích v Česku fungujeme od roku 2017, první velký nábor proběhl k ME do 17 let v Praze. Od té doby pracujeme na tom, abychom měli co nejvíce kontaktů po Evropě a byla možnost se vzájemně zvát na turnaje. No a díky spolupráci se Švýcarskem jsme byli nejprve na letošním Swiss Open a teď i na mistrovství světa.
Všichni čtyři máme od roku 2017 mezinárodní licenci a troufnu si říct, že i docela dost nasbíraných zkušeností. Na naše výkony během šampionátu máme jenom pozitivní ohlasy.
Jak bys srovnala právě proběhlé MS s dalšími turnaji, kterých jste se jako čároví rozhodčí zúčastnili?
Považuji to za nejnáročnější turnaj, kterého jsme se zúčastnili. Hlavně proto, že pod střechou St. Jakobshalle se odehrávalo MS i šampionát para-badmintonistů. Prostor byl tedy rozdělen na několik vzájemně průchozích dílčích hal a my mezi nimi jako lajnoví pendlovali. Para-badmintonisté museli mít dvě haly, jednu pro kategorii stojících a druhou pro vozíčkáře, ti potřebují vlastní povrch.
Jak vypadal denní program čárového na MS?
Budíček kolem šesté, autobus od hotelu kolem sedmé, v osm briefing. V devět startovaly každý den zápasy, končilo se často až kolem jedenácté či půl dvanácté večer. Zejména v para-badmintonu bylo zápasů opravdu hodně, protože existuje 6 kategorií a všechno se nejprve hrálo ve skupinách.
Den předem jsme vždy dostali rozpis, kdo v které hale píská jaké zápasy. Byli jsme instruováni, kde jsou kamery, na co si musíme dávat pozor a kde třeba nesmíme chodit. Samozřejmě se pak sjednocujeme v pravidlech line judgů, kdy během zápasu vstávat atd. Každý den se musíme připravit na celodenní maraton.
Předpokládám, že organizačně šlo o pěkný „šrumec“…
Všichni lajnoví jsme byli rozděleni do týmů podle kurtů. Takže vždy víš, na jaký kurt patříš, a máš tam svého team leadera. V ideálním případě nás byl dvojnásobek, než je potřeba na kurtu. Samozřejmě se ale stávalo, že nás bylo i méně a museli jsme se točit, takže došlo i na dvojité šichty, v čase oběda i trojité. Pro představu, v jeden den bylo jen na para-badmintonu 177 zápasů.
Během celého týdne se naše čtveřice vystřídala ve všech třech halách, aby si každý zkusil všechno. Na para-badmintonu jsme byli poprvé a všichni jsme byli nadšení.
Máte unikátní pohled „zevnitř“ na šampionát v para-badmintonu. Jak na vás badminton hendikepovaných působil?
Celkově nás na para-badmintonu překvapilo, jak jsou ti lidé neskutečně odhodlaní, strašně šikovní. Na některé disciplíny koukáš a říkáš si, že by tě okamžitě smetli z kurtu. Úroveň byla opravdu skvělá. Finále některých disciplín bylo dokonce v hlavní hale, akorát byla škoda, že od 8:30 ráno, takže tolik diváků nepřišlo.
Vydělal podle vás para-badminton na tom, že se šampionát konal zároveň s MS?
Celkově si myslím, že ano, protože diváci mohli popocházet po jedné hale a sledovat co chvíli obojí. Kategorie, která nás fascinovala asi nejvíce, byli liliputi. Udivovalo nás, jak tito malí lidé vypadají jako šestileté děti výškou, ale hrají na normálním kurtu přes normální síť. A všichni hrají normálními raketami, takže často mají problém, že je téměř tahají po zemi. Ale nic si navzájem nedarují a snaží se honit se navzájem po diagonálách jako my (smích).
Obecně jsou para-badmintonisté nadšení z každého získaného bodu, a i když tam přijde nějaká Korejka nebo Číňanka a smete Evropanku, tak se nikdo kvůli tomu nerozčiluje. Užívali si to na maximum, i když získali třeba i tři body v setu.
Kdo vynikal?
Jak jsem už naznačila, i v para-badmintonu to jednoznačně válcuje Asie. Korejci, Číňani na vozíku vypadali, že skoro ani nepotřebují ruce, aby ten vozík rozjeli. Ti jsou v trupu tak namakaní, že se v předklonu nebo naopak maximálním záklonu natáhnou, aby zahráli klír, a ten vozík se „sám“ rozjede pohybem trupu. Prostě úžasné. V tom byl asi největší rozdíl mezi Evropany a Asiaty. Evropané, než ten vozík rozjedou, potřebují daleko více času a energie.
V liliputské kategorii byla ale velmi silná Anglie.
Je něco, co vás na para-badmintonovém MS ještě zaujalo?
Krásná zkušenost byla, že na para-badmintonu hráči po zápase obejdou nebo objedou celý kurt a děkují osobně všem rozhodčím včetně lajnových. Nejdřív se to tady řešilo, že by hráči neměli mít kontakt s rozhodčími, možná i kvůli zdržování. Stejně ale někteří přišli a dělali to, na co jsou zvyklí. Asi to do para-badmintonu opravdu patří. V main hall to samozřejmě nejde, tam jsou pravidla striktní, ale tady byla atmosféra opravdu přátelská a pro mě tohle je opravdu čistý sport.
Kolik celkově na obou šampionátech působilo rozhodčích?
Bylo nás tam celkově 110 lajnových ze 20 zemí světa, k tomu zhruba 50-60 hlavních rozhodčí. Ti nejlepší měli tu čest pískat na hlavní hale, ostatní hlavní rozhodčí se točili v hale 2 a 3 na para-badmintonu. Stejně tak i 10 lajnových sudí s licencí BWF pískalo celý týden na hlavní hale, my ostatní jsme rotovali po všech halách.
K tomu bylo 200-300 dobrovolníků, kteří zajišťovali zázemí haly, dalších asi 20 lidí bylo na místě čistě proto, aby kontrolovalo dresy hráčů před samotnými zápasy. V každé hale byl samostatný tým vrchních rozhodčí.
Dodáš, prosím, nějaké info ze zákulisí?
Na místě, kde jsme v hlavní hale seděli, byl přímý výhled na rozehřívací kurt. Je docela fajn pozorovat, jaké mají hráči rituály, co dělají před zápasem, co dělají po zápase. V těch prvních dnech jsme vídali hráče, co už vypadli, jak chodí trénovat. Koučové jim dávali vyloženě cvičení na čas, výbušnost nohou a podobně.
Viděli jsme také studio dánské televize, která na tyto velké akce vysílá svůj tým. Na rozdíl od turnaje v Dánsku, kde jsme tenkrát seděli také vedle jejich studia, jsme tentokrát bohužel neviděli jako komentujícího hosta Petera Gadeho.
Jaké zápasy či výkony vaši čtveřici na obou MS nejvíce zaujaly?
Všichni jsme se shodli, že kdybychom měli vybrat zápasy, které se nám nejvíce líbily, tak je to hodně těžké.
Bylo ale samozřejmě úžasné sledovat precizní výkon Kento Momoty, člověk má pocit, že pořád ještě nemusí hrát ani naplno. Jeho hra působí spíš jako těžší trénink, dělá si se soupeři, co chce. Stejně tak mě fascinovala hra P. V. Sindhu. Ta šla zase druhou cestou-od začátku do konce turnaje jela na 100 %, nevypustila jediný míč, bylo vidět její maximální soustředění, odhodlání a touha po vítězství. Ač jsem velkým fanouškem Nozomi Okuhara, ve finále mě její hra zklamala.
Tomášovi Bolardovi se podařilo, že pískal jeden z nejdelších zápasů MS, který trval 100 minut. Samozřejmě ženský debl. Na vozíčkářích byl pak zápas, který skončil 21:0 a 21:0. Na tuto disciplínu to nebylo úplně košer, a i hlavní rozhodčí večer konstatovali, že ten Korejec neměl takhle drsně vyhrát. Někteří ale pak oponovali, že v Asii se to bere trochu jinak. Aby hráč ukázal respekt vůči soupeři, musí předvést maximální výkon, a ne mu něco darovat zadarmo. Ale je to diskutabilní.
V jiném zápase si navíc Číňanky s hráčkami z Ugandy namísto destrukce „pinkaly“ tak, aby si o hodně slabší soupeřky zahrály. Zkrátka k vidění toho bylo mnoho.
Jak jste se popasovali se systémem jestřábího oka, které může opravit verdikt čárových rozhodčích?
Většina z nás s ním měla zkušenost už z dřívějška. Za ten týden naši čtveřici hráči challengovali asi desetkrát a skóre je 8 z 10 pro nás.
Celkově bylo skóre pro lajnové asi také vysoké. Sledovala jsem to třeba v sobotu v době semifinále a myslím, že z takových 15-20 výzev jsem snad ani jednou neslyšela z úst hlavního rozhodčího slovo „correction“. V neděli ráno pak vrchní sudí říkal, že za semifinále se naše úspěšnost blížila 99 procentům. Souhrnné procento za celý týden ale bohužel neznáme.
